Jakmile jsme uslyšeli slovo Osvětim, netrpělivě jsme se zavrtěli v lavicích a nadšeně poslouchali bohaté líčení paní profesorky Kozubkové, které na nás udělalo velký dojem, ale to jsme zatím netušili, co nastane 31. března, kdy jsme exkurzi do koncentračních táborů Auschwitz a Brzezinka (Birkenau) absolvovali právě pod vedením naší paní profesorky.

Sraz před školou je ve čtvrt na sedm, takže v půl sedmé se už všichni vezeme autobusem, nikomu z nás ale stále nedochází, že náš cíl není žádné relaxační místo, plné zábavy a smíchu, právě naopak. Tyto pocity nás začínají přecházet, jen s uvítací větou průvodkyně. Ocitáme se snad před nejznámějším symbolem Auschwitz, bránou, nesoucí heslo „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje), zpoza této brány na nás dýchá odlišná atmosféra, ještě pár kroků a připadáme si jako ve městě mrtvých.

Průvodkyně si vážíme hlavně proto, že popisuje skutečnosti, které se zde děly, velmi podrobně a snaží se nám co nejvíce přiblížit dobu, kdy se nacisté tohoto zvěrstva dopouštěli, mnoho z nás udivuje, jak je možné, že člověk ztratí vlastní rozum tak, že dokáže bezcitně namístě popravit mnoho žen, mužů a hlavně dětí. Současně nás šokuje vyprávění o Dr. Mengelem a jeho pokusech na těhotných ženách, dvojčatech, čím dál více cítíme sklíčenost, která je pro tábor dalším typickým znakem.

Každý blok, který procházíme, čím dál více působí na naše svědomí, ptáme se sami sebe: „Jak jsme mohli, my lidé, něco takového dopustit?“ V krematoriích už ani nemáme náladu sdílet jakékoliv dojmy se svými spolužáky, a to nás ještě čeká „výlet“ do Brzezinky.

Brzezinka, jak směšně zdrobnělý název pro tak obrovský komplex, pomysleli jsme si, „dech“ tohoto táboru přesně odpovídal skutečnostem, které se na tomto místě odehrávaly. V jedné ze staveb vidíme tehdejší toalety, jsme prostě šokováni, síla, se kterou si uvědomíte, jaký komfort v dnešní bezkonfliktní době máte, je neskutečná, a to jsem nezmínila spoustu dalších objektů a zneklidňujících skutečností, které jsme se ten den dozvěděli.

Myslím, že mohu za celou naši třídu říci jen to, že tato exkurze byla jednou z nejpoučnějších exkurzí, které jsme absolvovali, cestu zpět snad už není třeba popisovat, je jasné, že naše naladění odpovídalo zážitkům toho dne. Oba koncentrační tábory se prostě dají nazvat městy mrtvých.

Touto cestou bychom současně chtěli poděkovat paní profesorce Kozubkové a paní profesorce Šidové za skvělou organizaci a hlavně za to, že v nás dokázaly svým vyprávěním probudit mnohem větší zájem o toto období, protože je sice fajn, že jsme si před tímto zážitkem řekli: „Nic takového naši generaci nehrozí,“ ale po této exkurzi víme, že hlavním smyslem bylo uvědomit si, že musíme něčemu takovému zabránit, a ne jen roboticky opakovat výše citovanou větu.

Za třídu V3.B a V3.A Katrin Marie Valentová