Každý z vás už určitě zažil něco nepříjemného, něco, co v něm utkvělo navždy jako malá jizva na srdci. Děsíme se toho, máme špatný pocit z každé špatné zkušenosti. Na světě však existuje několik míst, která tohle vše až hrozivě jednoduše přebijí. Několik táborů, které udělaly lidem jizvy velmi hluboké. Koncentrační tábory nacistického Německa, jež ukončily život mnoha nevinným lidem.

Autobus míjí nápis ohlašující začátkem obce zvané Osvětim. Je krásné pondělní ráno, 10. listopadu 2014. Projíždíme malebným polským městečkem, vše vypadá klidně. Náhle se však k silnici připojí železniční kolejnice. Znamení toho, že náš cíl cesty se blíží. Jsme tady, koncentrační tábor Auschwitz I. Je zde velmi rušno, mnoho lidí z celého světa si chce projít památníkem jedné z největších tragédií lidstva. Řadíme se do fronty, bereme si sluchátka a vcházíme do komplexu.

Míjíme první budovy z příznačně červených cihel. Působí to tu docela prázdně – naštěstí, řekl bych.  Procházíme pod železným nápisem „Arbeit macht frei“, který měl uklidňovat vězně a dávat jim naději na odchod z tábora. Naopak, po průchodu se již necítím „frei“, jakoby nápis měl naprosto opačný účinek.

Průvodkyně nás provádí různými vězeňskými bloky s všelijakými expozicemi ohledně tábora, utrpení vězňů a hlavně jejich likvidace. S hrůzou si prohlížíme zbytky lidských vlasů, brýlí, kufrů a podobných věcí. Leží zde jako připomínka teroru, jako vzpomínka na padlé. Po chvilce však všechno napětí nechtěně opadá. „Vypadá to tu i trochu mírumilovně,“ zaslechnu tichou myšlenku kolemjdoucí ženy. Překvapivě se jí ani nedivím, když zrovna máme hezké babí léto. Úvahu mi však naruší nenadálý křik malého dítěte. Všechny nás silně zamrazí, dochází nám, že takhle nějak (a určitě ještě hůř) to zde tehdy vypadalo.

Přejíždíme do vyhlazovací části tábora, Auschwitz II – Birkenau. Vítá nás vstupní brána, opět z červených cihel. Tak jako Židé před 70 let vcházíme do tábora. Jediné, co však vidíme, je výstupní rampa vlaků a spousta cihlových komínů. „Kde jsou ty všechny domy?“ podivuji se. Odpověď mi dává průvodkyně: „Krematoria i baráky byly zničeny.“ Zároveň však ukazuje na pár dřevěných stavení, do nichž se jdeme podívat. Vidíme latríny i „ubytovací“ prostory na pryčnách, dá-li se to tak nazvat. Je to zde ještě děsivější než v táboře č. 1. Na památeční desku v českém jazyce pokládáme velkou kytici k uctění těch, kteří osvětimské peklo na zemi zažili. Tady už ani slunečné počasí nepomáhá, padá na nás tíseň.

Po skoro čtyřhodinové prohlídce rychle nasedáme do autobusu a odjíždíme domů. Každý si oddechne, když se kolejnice zase odpojí od silnice a vidíme tabuli s koncem města. Před válkou byla Osvětim určitě hezkou obcí. Po válce se však stala výkladní skříní nacismu a muzeem jedné z největší genocid na světě.

Michael Branny, G4.D